ROZHOVOR S DANOU ŠKORPILOVOU
Hoci má Dana 58 rokov, vyzerá na 40 a má postavu 20ky. Bez preháňania by sa dala označiť ako ženská motivátorka. Na vlastnom príklade ženám ukazuje, že byť fit sa dá v každom veku, a to aj bez extrémneho obmedzovania. Vraví, že „žije život všemi smysly“ a z pozitívnej energie, ktorá z nej doslova srší, je cítiť, je to nie sú len prázdne reči.
Dani, predstav sa nám na úvod…
Jsem takový typický Blíženec – zajímám se o strašně moc věcí, ale díky šíři záběru nejsem schopna v ničem jít příliš do hloubky. Miluju život, slunce, přírodu, pohyb, svobodu, zvířata a úplně nejvíc svou rodinu i se třemi chrty.
Mám ekonomické vzdělání a v polovině studia jsem se vykašlala na práva, protože jsem si musela přiznat, že nejsem schopna – obrazně řečeno – „naučit se telefonní seznam nazpamět“, což nastalo ve třeťáku, kdy jsme začali probírat platné právo, do té doby jsme měli jen samé dějiny, jazyky, sociologii…
Pracovala jsem na různých pozicích v kanceláři, a vždy, když jsem toho života kancelářské myši měla plné zuby, „odskočila“ jsem si odpočinout mezi lidi někam do hotelové recepce. Tam jsem vyslechla příběhů! Navíc jsem si tam celkem slušně procvičila školní němčinu :).
Ve 30 mi přišla (už trošku nečekaně) do života Kristýnka, moje dcerka, a život se mi obrátil vzhůru nohama. Od té doby už nebylo nic jako dřív, těhotenství a péče o dítě každou ženu změní, a já pevně doufám, že jen k lepšímu.
Takže kariéru si začala budovať až o narodení dieťaťa…
Ano, kariéru v pravém slova smyslu jsem začala dělat až v mé první bance, GE (dneska Moneta). Bylo mi 38, takže už to ode mne asi nikdo moc nečekal, ale já se do nové práce a svého zaměstnavatele úplně zbláznila! Hrozně mě to bavilo, práce s klienty, nové produkty, které jsme mohli tvořit, bezvadná parta lidí, super manažerské tréninky, ze kterých čerpám dodnes…
Během půl roku jsem byla vedoucí obchodního místa, během dalších několika málo let jsem už vedla jako oblastní vedoucí kromě své pobočky i 5 dalších, a pořád mě to moc bavilo. Začalo období, ve kterém už mě pravidelně kontaktovali head hunteři s nabídkami, až přišel jeden, který mi udělal nabídku, která se nedala odmítnout: ředitelka pobočky HVB (dnes UniCredit) v Karlových Varech.
V HVB jsem celá ta léta moc chtěla pracovat a Vary miluju od dětství, navíc finančně jsem si výrazně polepšila, takže nebylo co řešit. Po dost drastickém začátku nastalo asi nejkrásnější pracovní období mého života – super kolegové, super zaměstnavatel, super klienti, krásná práce, služební vůz, telefon, notebook, skvělý příjem, pozvánky na akce…
Práve opisuješ ideálny job. Prečo si s tým sekla?
To vše bohužel skončilo fúzí, kterou jsem pomáhala provést, a novou, vyšší pozicí. Samotná fúze, nový systém, ve kterém se začalo pracovat a který neustále padal, noví lidé, které jsem dostala z druhé banky, neshody, které jsem neustále řešila mezi „svými“ a „těmi druhými“ zaměstnanci, nervy, zodpovědnost, stále se zvyšující požadavky na vyšší prodeje a vyšší efektivitu práce… nebylo divu, že jsem vyhořela.
Bol to tvoj bod zlomu?
Přesně. Situace v bance nabrala spád, z nervů jsem začala mít zdravotní problémy se zažíváním, které vyvrcholily vředem na dvanácterníku, a nakonec jsme se se zaměstnavatelem rozešli. Byla jsem nezaměstnaná, nešťastná, nikde mě nechtěli. Po několika měsících na úřadu práce jsem se pokusila o come back, dostala jsem pobočku, kterou nikdo nechtěl, abych ji za 3 měsíce dostala z průšvihu do zelených čísel. Zázrak se ale nekonal, takové věci jako vztahy s klienty, se budují dlouho, a já musela odejít definitivně.
Ako si sa dostala k podnikaniu?
No, udělala jsem si rekvalifikační kurz na maséra, ale neměla jsem odvahu pustit se do toho na vlastní pěst. Pořád jsem doufala, že mě ještě někdo zaměstná. Poté, co se mi sesypal dosavadní život jako domeček z karet (bez práce, velké problémy v osobním i rodinném životě), totálně na dně, se na mne konečně usmálo štěstí a dostala jsem práci v jedné vzdělávací firmě. Takže pořád ještě ne podnikání, k tomu se dostaneme mnohem později :).
S Milošem, mým současným manželem, jsem se seznámila už v době fúze. Jela jsem tehdy do Plzně složit zkoušku z němčiny na jazykovou školu, potřebovala jsem drobné na parkování, a na poště, kam jsem si šla rozměnit, mi prodali úplně první číslo časopisu Run. V něm byl článek mého milého o tom, jak jednoduché je uběhnout maraton, a já se nadchla. Bylo mi 47, blížila se mi padesátka a říkala jsem si, že by to byla pro mne hezká challenge k narozeninám.
Zkoušku jsem udělala a ozvala se Milošovi, jestli by mne mohl trénovat. Dali jsme si schůzku v Mariánských Lázních, šli jsme na kafe a několik hodin jsme si povídali, vůbec ne o běhání. No a bylo vymalováno! Kromě společného chození a běhání jsme po odchodu Miloše z behej.com založili Běžeckou školu. V té době jsem ještě netušila, že v bance skončím, a mé další působení se bude odvíjet na úplně jiném kolbišti.
Už v době, kdy jsem pracovala v GE, jsem prodávala na ŽL sportovní oblečení do fitka. K tomu jsem se dostala tak, že jsem si vyhlédla značku Venice Beach na sportovním veletrhu a koupila si od holky, která sem zboží vozila z Německa, nějaké věci. Ty se pak ve fitku líbily kromě mne i jiným, tak jsem jim občas něco od Pavly dovezla, až se mne jednoho dne zeptala, jestli to pro ni nechci prodávat za provizi. A měla jsem vlastně svou první „podnikatelskou“ smlouvu, ještě k tomu ve sportovním odvětví, i když se to týkalo oblečení!
Ale vzhledem k tomu, že v jednom i druhém (finanční oblasti i sportu) pracuji hlavně s lidmi – klienty, nepřipadá mi to paradoxně až tak odlišné. Pro mne totiž i v tom bankovnictví byli vždycky nejdůležitější lidé – kolegové, klienti, péče o jejich spokojenost. S oblibou jsem říkala, že pracuji ve službách, a že tedy sloužím lidem. A to je v každém odvětví vlastně úplně stejné!
Situace v práci nabrala spád, z nervů jsem začala mít zdravotní problémy se zažíváním, které vyvrcholily vředem na dvanácterníku.
Já jsem hroznej posera, což se z eskapád v mém životě asi nezdá :), takže můj přechod z práce do podnikatelského módu byl fakt pomalý. Žádné dramatické zabouchnutí dveří se nekonalo, probíhalo to pozvolna a bezbolestně.
Pracovala jsem v té vzdělávací firmě, jak už jsem se zmiňovala výše, a jak přibývalo práce u nás v Běžecké škole, omezovala jsem po hodinách pracovní úvazek v zaměstnání. Když už jsem byla na polovině, domluvili jsme se se šéfem, který se mezitím stal naším, také běhajícím, kamarádem, že můj pracovní poměr ke konci roku ukončíme a my s Milošem to zkusíme na 100% sami na sebe.
Nemala si zo začiatku obavy?
Měla jsem (a v různých obdobích, kdy se nám zrovna nevede, mám pořád) hroznej strach! Dlouho jsem nevěřila, že nás naše firma uživí, že nám lidi budou chtít platit „za běhání“, za povídání o běhání…
Teď k tomu přibyly ještě další obavy z toho, jestli budu dobrým trenérem a výživovým poradcem! Bojuju s tím aktivitou: snažím se vymýšlet nové věci, projekty, věřím, že v jakékoli oblasti podnikání se dá a musí stále přicházet s něčím novým, neotřelým, co lidi zaujme a přinese jim do života přidanou hodnotu.
Ozvala se mi spousta žen, které jsem svou proměnou inspirovala, a které chtěly vědět, jak to udělat, aby také zhubly, zesílily, a změnily celý svůj životní styl k lepšímu.
Čo presne teraz robíš?
Můj muž Miloš (Škorpil) je takovým guru českého běhu. Takže když jsem si ho před 11 lety našla jako trenéra a místo běhání jsme spolu začali chodit :), jako správný obchodník jsem prohlásila, že ho budu prodávat – samozřejmě coby trenéra, žádný obchod s bílým masem! Což se mi poměrně dobře vede v naší Běžecké škole, která ale už dávno neprodává jen individuální tréninky s Milošem, ale i naše společné akce: běžecké campy, workshopy ve firmách, kde oba přednášíme a Miloš s lidmi běhá, různé kurzy a další projekty. To je jedna stránka mé práce.
Druhá je poměrně čerstvá a souvisí s mým (také již druhým) vítězstvím v transformační soutěži časopisu Muscle&Fitness Do formy o co největší změnu postavy za 3 měsíce. Ozvala se mi totiž spousta žen, které jsem svou proměnou inspirovala, a které chtěly vědět, jak to udělat, aby také zhubly, zesílily, a změnily celý svůj životní styl k lepšímu.
Oprášila jsem tedy svůj stařičký živnostenský list (kvůli prodeji těch sportovních hadříků jsem si ho nechala udělat už v roce 1997!), a bez velkého přemýšlení jsem se vrhla do projektu, o kterém jsem snila celá léta a který už měl i svůj název: „Jen pro velký holky“. Velké holky mohou být velké tělem, věkem, ale zatím všechny byly velké duchem. Pořádám pro ně prodloužené víkendy, během kterých cvičíme, povídáme o jídle, pohybu, zdravém životním stylu, a dostane se samozřejmě i na to, jak jsem se připravovala během soutěže a jak to mám se stravou a tréninky nyní, více než půl roku po soutěži.
A třetí je úplně nová! Mám už několik let certifikát výživového poradce, a teď jsem zrovna „na stará kolena“ ? úspěšně složila závěrečné zkoušky v trenérském kurzu instruktora fitness, takže bych se chtěla věnovat práci osobního trenéra.
Měla jsem (a v různých obdobích, kdy se nám zrovna nevede, mám pořád) hroznej strach!
Čo bolo pre teba naväčšou výzvou?
Největší výzvou bylo (a stále vlastně je) dosáhnout toho, že se o sebe dokážu postarat i bez zázemí velké firmy, každoměsíční pravidelné výplaty a benefitů. V čínském horoskopu jsem Krysa, ta nemá ráda finanční nejistotu, takže být na vlastní noze je z tohoto hlediska vlastně můj životní husarský kousek!
Čo je pre teba na podnikaní úplne top?
Absolutně nejvíc si vážím svobody! Svobody pracovat s lidmi, které mám ráda a nedělat věci, které nechci dělat. Svobody nepracovat v klasické „pracovní době“, když můžu jít ráno do fitka a pak s mužem a psy k jezeru, a dohnat to odpoledne a večer, když venku prší. Svobody hádat se o další směřování našeho byznysu jen s manželem, a vymýšlet si další projekty bez omezení nesmyslnými příkazy a zákazy „shora“. Svobody pracovat doma, na zahradě, v kavárně, nebo vlastně kdekoli jinde :). Svobody pracovat pro lidi, kteří za námi přišli proto, že je inspirujeme.
Je niečo, čo by si urobila inak?
Nic bych neměnila a ničeho nelituji. Všechno má svůj čas a nejde beztrestně “předbíhat”. K tomu, co dnes žiji, vedla dlouhá cesta, na které každý krok má svou cenu. Nevím, kam všude mě můj život ještě zavede, ale tam, kde jsem teď, jsem šťastná a moc si toho vážím.
Aký biznis výsledok ťa najviac teší?
Nejvíc mě těší vzrůstající komunita naprosto úžasných žen, které mi jezdí a doufám, že budou jezdit, na víkendy Jen pro velký holky. Jsou to neskutečný baby, a přátelství a energie, která při těchto akcích vzniká, mě naplňuje radostí a velkou vděčností. Skoro celý svůj život jsem říkala, že raději spolupracuji s muži než se ženami, ale teď po padesátce se mi to postupně nějak obrátilo a moc si tu holčičí jízdu užívám!
Aké máš plány do budúcna?
Určitě bych chtěla rozvíjet projekt Velkých holek, protože ony si to zaslouží! Pomáhat jim zařazovat do života pohyb a dobré jídlo, lásku a sebelásku, protože bez té to prostě nejde. Být dobrým trenérem a výživovým poradcem. Dál trénovat v posilovně sama sebe a teď už i své klienty, vést je k zdravému, vypracovanému a silnému tělu, motivovat je a stát jim po boku nebo za zády, když to zrovna nepůjde, aby vždycky věděli, že na to nejsou sami.
Být inspirací pro všechny – mladé i ty dříve narozené, aby na mém příkladu viděli, že všechno jde, když se chce, a že stárnout nemusí automaticky znamenat tloustnout a marodit. A s mužem dál budovat naši Běžeckou školu, která je takovým – jak on s oblibou už léta říká – naším důchodem :).
No a pak je přece ještě tolik věcí, které neumím! Chtěla bych se naučit pořádně fotit, ovládat lépe sociální sítě, točit kvalitní videa, naučit se konečně tancovat salsu a bachatu, stále se vzdělávat i v tom mém milovaném fitness a výživě… a třeba se ještě velikánskou oklikou vrátím i k prodeji těch sportovních hadříků!
Dani, ďakujem za inšpiratívny a veľmi otvorený rozhovor.
